OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejhorší rock´n´rollová formace na světě. Kdyby někdo někdy užil tento přívlastek právě u těchto norských milovníků rychlých motorek a kožených bund, nebyl by daleko od pravdy. Nemám nic proti nadšeneckému přístupu hudebníků k určitému hudebnímu stylu, nemám nic proti úzkému pohledu samotných muzikantů na pojem rocková hudba. Vždyť nemusí být každý zrovna objevitelem a určité bezhlavé fandovství a nadšení kolikrát vyústilo i v zajímavé retro nahrávky. Mám však něco proti nedobře odvedené práci a té je u THE CARBURETORS jako zabitých mozkových buňek u vypitého osazenstva vyhlášeného motorkářského srazu.
Celá kolekce na mě působí tak, jakoby chtěla kapela jen transparentně přednést – „My jsme rock´n´roll, tak si to pamatujte!“ – a něco základních motivů jednoduchého žánru zanotovala do veselého kroku, pranic se nestarajíc o kvalitu předvedené práce. Z pár taktů jsou pak neustálým opakováním vytvořeny jednoduché skladby a to skladby banální, kýčovité, bez špetky vnitřního pnutí, bez silných a vybočujících momentů. Skladby typu „Na ptáky jsme krátký“ od Janka Ledeckého, abych byl tedy konkrétní. A co má být? Mít koženou bundu, gatě a motorku - to je přeci rock´n´roll! A k tomu kníra a tmavý brejle, to je taky rock´n´roll. Takže o co jde? Vše základní tedy THE CARBURETORS splňují. Zatímco kytaristé předvádějí standardní výkony a i přesto, že nijak neohromují, jsou těmi, kdo kapelu drží. Zpěv Eddieho Guze je šedivý, nevýrazný, operující v malém rozsahu a navíc nikterak zajímavého zabarvení. Jen stěží se dá hovořit o kvalitě, natož o originalitě. Největším problémem je však bubeník Chris Nitro. Ten sice celou nahrávku udržuje přesný „bum-čvacht“ rytmus, ale u toho také zůstává. Album tak působí velmi, velmi děravým dojmem.
THE CARBURETORS jsou pro mne exemplárním případem, jak se jednoduchá hudba nemá dělat. A jak se dělat má? Zkuste ze současných kapel třeba YEAH YEAH YEAHS, THE HIVES, THE WHITE STRIPES, MANDO DIAO, DIVISION OF LAURA LEE nebo cokoliv dalšího s podobným nábojem, jen ne tyto MANOWAR rock´n´rollu (tím myslím přístupem, nikoliv výkony, THE CARBURETORS totiž na MANOWAR nemají ani z jedné čtvrtiny).
Exemplární příklad toho, jak se nemá dělat jednoduchá rock´n´rollová hudba.
2 / 10
Eddie Guz
- vokál
Kai Kidd
- kytara
Stian Krogh
- kytara
King O´Men
- basová kytara
Chris Nitro
- bicí
1. Baptism Of Fire
2. Lawless Country
3. Rock N´Roll Forever
4. Crank It Up
5. Fast Lane
6. Whole Town Is Shakin´
7. Throw Your Horns
8. Rock N´Roll Is King
9. Straight To Jail
10. Waste My Time
11. Hail The Lords Of Rock
Loud Enough To Raise The Dead (2006)
Pain Is Temporary, Glory Is Forever (2004)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Face Front Records
Stopáž: 34:50
Produkce: THE CARBURETORS
Vážně hrozné. Zkusil jsem to jen proto, abych se o tom přesvědčil. :o)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.